„Primitivní“ národy, naše historie a bolesti zad

Internet nyní obíhá několik článků na téma primitivních národů a bolestí zad. Jeden z těchto známých článků je od populární autorky Esther Gokhale. Tento článek můžete najít zde. Dozvídáme se něco, co si  myslím, že není pro mnoho z nás ničím novým. Tedy to, že existují národy a kultury, kde skoro neznají pojem bolesti zad. Dle informací v článku je např. národ, kde není hlášena jediná bolest zad.

Bolest zad primalEsther jde však o dost dál a to, že mluví o tom, že při svém pozorování primitivních národů si všimla toho, že je zde častý tvar páteře spíše než do našeho S, do tvaru J. To můžeme vidět na fotkách vlevo. Dokonce v anatomii z roku 1897 v knize Traite d’Anatomie humaine je dle ní tvar páteře více připomínající tvar J. Mnoho starověkých soch např. z Řecka má také spíše tento tvar.

Osobně si myslím, že pravda celého článku a vůbec těchto náhledů je někde uprostřed. Můžeme si z primitivních národů mnoho vzít, jsou zde mnohé inspirace k práci, které nám mohou pomoci k tomu, jak změnit naši „moderní“ a „bohatou“ civilizaci, která si pomalu jde k svému prokletí. Proto je jistě dobré, že jsou takový lidé jako Esther, kteří se o tyto věci zajímají a studují je. Na druhé straně po přečtení článku jsem se neubránil mnoha zjednodušením a rozporům v celém tématu, které je předkládáno.

Jednotlivé rozpory kolem tvaru páteře

vyvoj člověkaJiná kultura, jiná historie, jiný člověk atd.. tyto všechny možné rozdíly však není možné automaticky přenášet do jiné kultury, jiné historie, jiným lidem. To je to, co se dnes často dělá. Pravěcí lidé byly více ohnutí, měli jiné nožní klenby, jinak pohyblivá ramena, jiný tvar ruky, jiný tvar hrudníku. Všichni i víme, že bylo několik vývojových větví ve vývoji člověka, které byly rozdílné. Nemluvě o zcela jiném druhu pohybu a životního stylu. To je tedy stejné jako přirovnávat naši páteř k páteři starověkých soch jako je psáno v článku. I tyto sochy nejsou všechny stejné a předevšímJ-spine jsou to sochy, ne žádné vykopávky kostních pozůstatků. Sochy stejně jako obrazy měli spíše vše ukázat krásné a umělecké. Jde také spíše o druh kultury a národa, kde je mnoho rozdílných znaků. Především, na valnou většinu těchto témat nejsou žádné věrohodné studie, vše se opírá o domněnky. Stejně tak víme, že mnohé jiné národy mají jiné formy kyčlí, stejně tak jsou uzpůsobeny jiné pevné tkáně. Víme, že Asiat není stejný jako člověk z Afriky či Evropy.

 Navíc mluvit o jednom druhu páteře jako synonymu bez bolesti je značně zjednodušující. Je mnoho druhů páteře, kde není žádná bolest zad, dokonce se často můžeme setkat s asymetriemi, či většími zakřiveními ať kyfotickými či lordotickými, kde není žádná bolest zad. Naopak písmeno J pro páteř se zrovna nezdá pro naší civilizaci dle mne zrovna šťastné. Plochost v hrudní páteři většinou značí mnohé dysfunkce než zdravou páteř. Ať už jde o centrovanou práci lopatky či funkci celého hlubokého stabilizačního systému.

V článku je dále napsáno, že držení páteře ve tvaru J se můžeme setkat i u miminek a malých dětí. Zde je třeba říci, že přece logicky u dětí probíhá k postupnému přirozenému zakřivení páteře. Navíc srovnávání zdraví páteře u dětí a dospělých je i logicky zcela zavádějící.

Pozitiva „primitivních“ kultur a naší vlastní historie

Co si však ze všeho vzít pozitivního? Rozhodně má Esther v mnohém pravdu, s čímž souvisí i další věci ohledně kondice páteře. Naše civilizace je o dost méně pohyblivější a i když se nám to nemusí zdát, jsme o dost více slabší. Popravdě řečeno, stačí vzpomínat i naší nedávnou historii, kdy jsem i sám byl doslova vyháněn z domu a běhal jsem jako dítě po parku a lezl po stromech, mnoho jsme si hráli, dělali jsme mnoho silových pohybů, které byly v podstatě hrou. Co dnešní děti? Škoda o tom i mluvit. Tablety, počítače, filmy, playstation, pocity i emoce jsou spíše virtuální. Když chceme, aby dítě posilovalo a více se hýbalo, posíláme je do uměle vytvořených kroužků a lekcí, kde je vše často ještě horší než by snad i sedělo doma.

A co dospělí? Ve zmíněných primitivních kulturách se uchovalo mnoho tradicí, které měli svůj smysl, svůj řád. Jejich styl života jim uchovává jejich schopnosti a dovednosti. My své tradice stále více ztrácíme, ztrácíme tím svůj pohyb a sílu, ale i mnoho morálních hodnot, filosoficky řečeno se celkově odcizujeme ode všeho, nejen od pohybu. Zatímco primitivní národy stále ještě hledají potravu, lezou na palmách, neznají židle, jsou zvyklí celý den pracovat zcela však  zcela jiným způsobem než my. Stačí se podívat na přiložené video a dojde nám, že takto logicky tělo funguje jinak. A tělo se logicky všemu přizpůsobuje. Tedy v těchto kulturách mnoho nešvarů, jako máme my, logicky nebude. Od samotného dětství získávají pohyblivost, sílu, mnoho potřebných schopností, které jsme my již dávno ztratili. My jsme velice slabý, velice nepohyblivý, velice pohodlní.

 I naši předci, prababičky a pradědečci mnohem více pracovali než my. Běžně chodili velké

"Trénink dynamické rozpínavosti" 1938

„Trénink dynamické rozpínavosti“ 1938

vzdálenosti, pracovali na polích, zahradách, stavěli, nosili těžké věci atd.. Oni nepotřebovali cvičit, cvičili prací celý den. Zajímavé jsou i otázky ohledně cvičení a pohybu. Mám několik knih z meziválečných dob i delších. Zajímavé je to, že je zde používáno mnoho posturálních poloh, které jsou dnes zcela odsuzovány a člověka vedou k zamyšlení. Dřepy na špičkách a to i u dřepu na jedné noze, velké nekontrolované pohyby do extenze či flexe atd. U každého druhého obrázku se musíte zastavit a přemýšlet, jestli je to chyba či jestli nejsme chybou my sami. Zásady pro držení těla a pro cvičení jsou o trochu odlišné než dnes. Tedy to jsou všechno otázky, kterými se i sám stále více zajímám a hledám, kde je ta zlatá střední cesta i vzhledem k dnešním poznatkům a studiím.

Ať je vše ale spravedlivé, mnohé primitivní kultury se stále více přizpůsobují západu ať již dobrovolně či z nátlaku, a navíc na druhé straně trpí zase jinými nemocemi a nešvary, které jsou v naší civilizaci již překonané, neškodné.

Závěr

Co říci závěrem. I přes dnešní velice moderní techniku jsme mnohdy stále na začátku a mnoho o naší páteři stále nevíme. I ze samotného článku se dozvídáme pouhé dohady a tom, že by bylo potřeba mnoho rentgenů a zkoumání, které by mohli přispět k nějakému možnému podstatnějšímu závěru.

imagesMTRYCZFRŽe by měli domorodé kmeny nějaký zázračný lék na bolest zad? V prvé řadě zde hraje mnoho vrozených a genetických aspektů, které nejsme schopni během jedné či více generací i více změnit. Tím možným lékem pro nás však může být změna životního stylu, změna vnímání života, jak je nám předkládán stále více a více konzumní společností, kde jde spíše o peníze než o naše zdraví. Lékem je inklinace k většímu pohybu, k větší síle. Inklinace však musí být tak rozumná a praktická, aby brala na zřetel dané funkce, možnosti a vrozené danosti lidí v dané kultuře a v dané době. V samotné praxi však tak jako tak musíme pracovat s reálnou páteří a reálnými potřebami a schopnostmi lidí, kteří prostě a jednoduše nejsou s pouště či z pralesa, nejsou ani lovci, eskymáky a už dávno nejsou pravěkými lidmi či opičáky. Bohužel či bohudík, těžko říci.

(Autor: Martin Snášel)

 

Zdroj:

 

http://www.npr.org/

http://zivotnafarme.infoblog.cz/